Disociativní porucha

Toto psychické onemocnění se v posledních letech stále více objevuje v lékařských zprávách. Jako ostatní duševní poruchy jsou jen těžko pochopitelné a léčba je nesmírně náročná až někdy bohužel už nemožná.
Jedná se o útěk před svou minulostí. Minulostí, kdy pacient prodělal nějaký silně traumatizující zážitek a nyní se těchto vzpomínek touží zbavit. Všemi možnými způsoby. Jak to dokáže? No poměrně jednoduše. Vymyslí si novou identitu.
propojení dospělého a dítěte
Ta se většinou skládá ze zcela opačných charakterových rysů tak, aby se nová osobnost co nejméně podobala té staré. Té, která nepříjemný zážitek prodělala. U žen se často jedná o zneužití či znásilnění v útlém věku, u mužů je to často nevěra, zavinění dopravní nehody anebo úmrtí někoho blízkého. Porucha se nezřídka vyvíjí i několik let a to tím, že se člověka drží již od dětství.
Nemocní se snaží najít útěchu v sebepoškozování v podobě řezání sebe sama, nekontrolovaných pádů na tvrdou zem anebo třeba bití, kousání, kopání a další projevy agrese mířené na svou osobu. Nenávidí sebe, svoje tělo zakrývají, jelikož to se změnit nedá. Dobrovolně podstupují tetování, piercingy, liposukce a plastické operace, aby svému tělu dodali trochu odlišnějšího vzhledu a nepřipomínalo jim traumatizující zážitek.
Co je zajímavé je, že tato nemoc posiluje potřebu zdokonalovat se, probouzí v lidech perfekcionistické sklony a nutí je klást si vyšší cíle.
žena u zrcadla
Nebývá tak výjimkou, že se stanou lékaři či vysokoškolskými pedagogy.
Změna osobnosti bývá náhlá, rychlá a razantní, a tak si jí okolí jen málokdy všimne. Důsledky mohou vyjít na povrch i za několik desítek let a až tehdy se porucha začne léčit. Čím déle si pacient na své nové já zvykal, tím obtížnější je pak samozřejmě léčba. Odmítají si totiž připustit, že ten, za koho se poslední léta vydávali, ve skutečnosti neexistuje. Natolik se bojí své staré identity, že na léčbu ani nemají odvahu.